Kritika, která se snesla na návrh nového stavebního zákona, se nedávno přetavila do podoby podstatné změny koncepce návrhu, na níž se Ministerstvo pro místní rozvoj a premiér Andrej Babiš dohodli se Svazem měst a obcí ČR. V návaznosti na  tento krok od přípravy zákona odstoupila Hospodářská komora ČR. Snaha o ústupky kritikům, pokud směřují proti některým ze základních koncepčních prvků návrhu zákona, povede k zásadním komplikacím.

Roztříštěnost stavební správy

Snaha o zjednodušení procesu povolování  staveb se podle představené “kompromisní” koncepce zkomplikuje už jen samotnou dvoukolejností rozhodování. O běžných stavbách budou v prvním stupni rozhodovat dosavadní stavební úřady a ve druhém stupni (v odvolacím i případně přezkumném řízení) státní stavební správa, tedy nově ustavené krajské stavební úřady. V případě velkých, zejména infrastrukturních, staveb má však rozhodovat v obou stupních nová státní stavební správa, tedy  ve druhém stupni Nejvyšší stavební úřad.

Výsledkem takového uspořádání bude nejednotnost a roztříštěnost povolovacích procesů. Rozštěpí se také výkladová a aplikační praxe. Podstatně se také navýší agenda Nejvyššího stavebního úřadu. Ve výjimečných případech dokonce zastane Nejvyšší stavební úřad funkci jediné instituce, která bude o povolení záměru reálně a nejen fiktivně rozhodovat v prvním stupni.

Přesun úředníků a systémová podjatost

Původní návrh nového stavebního zákona počítal se vznikem jednotné státní stavební správy a spolu s odebráním části stavební agendy obcím a krajům také s přesunem části specializovaných úředníků z obecních a krajských úřadů. Podle nové, kompromisní, dohody však mají úředníci zůstat na obecních stavebních úřadech.

Upravená koncepce návrhu stavebního zákona vrací na stůl problém systémové podjatosti. Úředníci na stavebním úřadě mají zůstat zaměstnanci obce, což povede k obnovení oprávněné kritiky českých soudů ohledně možných politických zásahů do chodu stavebního úřadu v konkrétních případech. Tento aspekt je navíc v přímém rozporu s věcným záměrem a s jedním z hlavních cílů návrhu zákona.

Prodloužení povolovacího procesu

Stavebník má podle upraveného konceptu zákona před podáním návrhu na povolení záměru zajistit koordinované závazné stanovisko Krajského stavebního úřadu a stanoviska neintegrovaných dotčených orgánů. Následně podá návrh na povolení záměru stavebnímu úřadu 1. stupně. Koordinované závazné stanovisko je dalším úkonem a dalším “razítkem” navíc oproti původní koncepci, kde toto závazné stanovisko neexistovalo. Jeho obsah by se totiž projevoval přímo v rozhodnutí stavebního úřadu prvního stupně, ve kterém již měly být integrovány dotčené orgány.

Zavedení koordinovaného stanoviska tedy zásadně narušuje princip “jedno řízení – jeden úřad -jedno razítko”, z nějž měl stavební zákon podle věcného záměru vycházet. Zároveň námitky stavebníka i dalších účastníků směřující proti obsahu koordinovaného závazného stanoviska nemůže stavební úřad v řízení nijak řešit, neboť jím je vázán. I v tomto bodě tedy koncepce zcela opouští původní myšlenku, že veškeré otázky týkající se záměru lze vyřešit na jednom místě a v jednom čase.

Pokud koordinované stanovisko Krajského stavebního úřadu nebude vydáno ve lhůtě 30 dnů od podání bezvadné žádosti, uplatní se fikce vydání souhlasného stanoviska. V takovém případě bude stavebnímu úřadu pro jeho rozhodnutí chybět zcela zásadní podklad a rozhodnutí tak bude velmi jednoduše napadnutelné. Posouzení žádosti se tak přesune v plném rozsahu až do odvolacího řízení. V něm bude “fiktivní” koordinované závazné stanovisko přezkoumávat Nejvyšší stavební úřad. Na tento ústřední orgán by se tak mohla přenést velká část věcného posuzování jednotlivých záměrů, což je systematicky zcela nevhodné a kapacitně zcela nereálné.

Pokud stavební úřad nerozhodne o návrhu ve stanovené lhůtě, stále platí, že dojde k vydání automatického povolení stavby. Rozhodnutí stavebního úřadu může napadnout odvoláním každý jeho účastník. Odvolací orgán přitom nemůže věc vrátit stavebnímu úřadu, ale musí o vydání povolení sám rozhodnout.

Negativní dopady “kompromisní” koncepce stavebního zákona

V koncepci stavebního zákona, kterou nově navrhuje Ministerstvo pro místní rozvoj, se tak stavební úřad prvního stupně  stává z velké části v podstatě pouze “pošťákem”, který do svého rozhodnutí převezme podmínky  koordinovaného závazného stanoviska Krajského stavebního úřadu, případně dalších “neintegrovaných” stanovisek, jimiž bude většina otázek (bez možnosti zapojení účastníků) vyřešena. Pozice stavebního úřadu prvního stupně se tak zásadně oslabí, místo aby byl, v souladu s věcným záměrem, základním a nejsilnějším článkem celé nové soustavy stavební správy.  

Z výše uvedených důvodů pak rovněž hrozí, že bude vydáváno velké množství “automatických” povolení záměrů, pokud buď krajské stavební úřady nebo stavební úřady 1. stupně nebudou dostatečně personálně zajištěny. Věcné posuzování záměrů by se tak přesunulo do odvolacího řízení, z části až k Nejvyššímu stavebnímu úřadu, což by zřejmě vedlo k naprostému přetížení systému a tím v konečném důsledku k zásadnímu zpomalení rozhodování.  

Vůči původní koncepci návrhu byla uplatňována řada kritických  názorů, v řadě případů i pochopitelných. Jako celek však tento návrh vycházel z jednotné koncepce, která při splnění určitých předpokladů, zejména personálního zajištění nové stavební správy, měla a mohla vést k zjednodušení a urychlení povolování staveb při dodržení požadavků na ochranu práv všech zúčastněných osob. Ačkoliv má nově představená koncepce za cíl smířit s novým stavebním zákonem i jeho odpůrce, tento jednotný koncepční rámec zcela nahlodává. Zachování podstatných aspektů stávajícího neuspokojivého stavu a části původní koncepce nového stavebního zákona nemůže z povahy věci vést k dobrému fungování stavebních úřadů ani ke zjednodušení a urychlení povolovacích procesů. Prospěje tento dohodnutý “kompromis” či kočkopes obcím, jejich občanům a všem stavebníkům? Nemyslíme si to.

Pavel Černý Advokát, partner

Jiří Nezhyba Advokát, partner a vedoucí týmu veřejného práva

‍